Židovské památky - Turistické cíle

Židé žijí v historických českých zemích více než tisíc let. Od svého příchodu v 9. století vytvořili společenství na mnoha místech v Čechách i na Moravě. Komunita to sice nebyla početně příliš silná, ovšem o to větší byl její kulturní vliv. Celá staletí udržovali své tradice a zvyky, o čemž svědčí mnoho židovských památek, která lze vidět prakticky po celé České republice. Dochovalo se několik set židovských hřbitovů (nejnavštěvovanější je Starý židovský hřbitov v Praze). Je zde 200 synagog, z nichž jen jedna v Brně a dvě v Praze (Staronová a Jubilejní) slouží dodnes k bohoslužbám. Jsou zde židovské čtvrti, nejzachovalejší je ta v Třebíči, která je i na Seznamu památek UNESCO. Židovská kultura to ovšem nejsou jen stavby. Od roku 1906 je v Praze Židovské muzeum, kde lze vidět knihy, rukopisy a umělecké předměty. V Terezíně na Litoměřicku je otevřena stálá expozice Muzea Ghetta. V průběhu společného soužití s okolní společností zažívali Židé různá příkoří, odmítání a diskriminaci. Ovšem byly tu i léta příznivější, ve kterých se mohli těšit přízni panovníků a právě z těchto let se dochovalo nejvíce židovských památek.

Židé, kteří se v diaspoře neboli galutu, usazovali po celém světě, začali na naše území přicházet ve větším počtu ve 12. století. Podobně jako v ostatních zemích se i u nás snažila katolická církev omezit práva Židů. Židé museli nosit zvláštní označení, směli žít jen ve čtvrtích pro ně vymezených tzv. ghettech, nesměli pracovat v zemědělství, ale zase směli půjčovat peníze na úrok. Lichva byla totiž křesťanům zakázána jako nemorální.

Postavení Židů v českých zemích záleželo na panovníkovi, někteří byli Židům nakloněni, jiní Židy omezovali a vyháněli. Těžké časy prožívala židovská komunita zejména za panování Ladislava Pohrobka. Tehdy byli Židé vypovězeni z moravských královských měst Brna, Olomouce, Znojma, Uničova a Jihlavy. Podobně se jim vedlo i za vlády Ferdinanda I. a Marie Terezie, kdy měli být úplně vypovězeni z českých zemí. Sice nikdy k úplnému vypovězení nedošlo, ovšem na Moravě nesměli Židé žít v královských městech až do 19. století. Lepší časy přineslo Židům panování Přemysla Otakara II za něhož získali významné privilegium Statuta Judaeorum z roku 1254.

Největší rozkvět přinesl židovské komunitě konec 16. století. Tehdejší vláda dvou císařů, milovníků kultury Maxmiliána II. a Rudolfa II., přinesla potvrzení dřívějších privilegií, podle nichž nemohli být Židé vyhnáni. Tato doba byla zlatým věkem židovské kultury a vzdělanosti u nás. Zejména v Praze tehdy vznikla řada staveb – např. Pinkasova synagoga, Vysoká synagoga, Maiselova synagoga, radnice židovské obce a další. Tehdy také působil v Praze jako rabín slavný rabi Löw – vlastním jménem rabi Jehuda Liva ben Becalel (1520–1609), který je pohřben na Starém židovském hřbitově v Praze. Právě on je podle legendy tvůrcem pražského Golema.

Zlomem pro židovské společenství bylo 18. století. I když to na jeho počátku tak vůbec nevypadalo. Tehdy za vlády Karla VI., otce Marie Terezie, byl roku 1726 vydán familiantský zákon, který stanovil povolený počet židovských rodin v Čechách a na Moravě. Ženit se tak směl jen prvorozený syn v rodině. Oním zlomem pro postavení Židů byly reformy osvíceného císaře Josefa II., které položily základ novému, rovnoprávnějšímu postavení židovských obyvatel v monarchii. Dalším významným mezníkem byla revoluční léta 1848/49, kdy byla definitivně zrušena ghetta i familiantský zákon. Druhá polovina 19. století je tak pro Židy dobou rozmachu, je zde patrný trend asimilace a pozvolného opouštění tradic. Ovšem ne všichni ostatní obyvatelé to vítali, proto konec 19. století je ve znamení opětovného zesílení antisemitismu. Jako reakce na něj se zrodil sionismus, židovské hnutí, jehož snahou bylo získat pro Židy území, kde by mohli založit vlastní stát.